Výstava u příležitosti 300 let svobodného zednářství. Svobodné zednářství je označení pro různé historické a sociální jevy spojené s neveřejnými sdruženími – bratrstvy organizovanými v lóžích a přijímajících nové členy na základě kooptace během iniciačního obřadu.

Původ i název zednářů se odvozuje od cechů zedníků a stavitelů. Za významný mezník v dějinách zednářství bývá považován rok 1717, kdy byly čtyři londýnské lóže spojeny do první velkolóže v čele s velmistrem.

Rozmanitost fenoménu zednářství nelze vtěstnat do jednoduché definice. Charakter lóží býval aristokraticko-měšťanský až elitářský a kosmopolitní, jeho zaměření sociálně etické, s cílem budování „duchovního chrámu humanity v lidských myslích a srdcích“, sloužící k podpoře a emancipaci neprivilegovaných vrstev. Tento účel od 19. století vzhledem k postupné občanské a sociální proměně společnosti začal pozbývat původní smysl, původní ideály pak podle některých názorů mohly někdy nahradit osobní zájmy členů privilegované skupiny.

Zednářství v Česku

Za předchůdce českého zednářství bývá považováno Bratrstvo obruče a kladiva doby Václava IV., které od r. 1382 vybudovalo dnes zaniklou kapli Božího Těla na pražském Dobytčím trhu.

Jedna z legend uvádí, že historicky první zednářská lóže byla v českých zemích založena v Praze dne 24. června roku 1726 v pražském paláci hraběte Františka Antonína Šporka (1662-1738) za přítomnosti anglického zednářského velmistra Anthonyho Sayera. Autorem této legendy je Karel Sabina, který je zveřejnil prvně v časopise Zlatá Praha. Od něj je převzali i historik Josef Svátek a zednářský historik Lajos Abafi. Podle pozdějšího pátrání historika Josefa Volfa však Sayer Prahu nenavštívil a také sám Špork v uvedený den v Praze nebyl.

První prokazatelně existující zednářská lóže byla založena v roce 1741 francouzskými důstojníky pruské armády, která obsadila Prahu. Tato nejprve bezejmená lóže byla pojmenována U tří korun, poté U tří hvězd a ještě později U tří korunovaných hvězd.

Mezi známé české zednáře řadíme osobnosti, jako jsou např. Jan Evangelista Purkyně, František Palacký, Alfréd Justitz, Alfons Mucha, František Křižík, Edvard Beneš, Jan Masaryk, Karel Čapek, Josef Čapek, Viktor Dyk, Josef Svatopluk Machar, Ignác Antonín Born, Alois Rašín, Václav Klofáč, Václav Maria Havel, Ivan Odilo Štampach, Zdeněk Štěpánek, Martin Štěpánek, Ladislav Syllaba a Jiří Syllaba.